9. kapitola - Náhody neexistují

23. prosince 2006 v 9:33 | margelinazv |  Harry James Potter a James Potter
9. kapitola - Náhody neexistují
Poslední paprsky zapadajícího Slunce pronikly okny do bílé místnosti plné postelí. Všechny byly prázdné, až na jednu, kde spal pohledný mladík s uhlově černými vlasy, protkanými oranžovými proužky, a těžce oddychoval. Hned vedle jeho lůžka, seděl na židli jeho otec a nespouštěl z něho pohled, jakoby se bál toho, že když se jen na chvíli podívá jinam, tak mu jeho syn zmizí a už ho nikdy neuvidí. Po chvíli se dveře místnosti otevřely a dovnitř vstoupil kmotr spícího mladíka a zamířil k jeho posteli.
"Jak mu je?" zeptal se Sirius a vyčaroval si vedle Harryho lůžka židličku a posadil se na ni.
"Už lépe," odpověděl James, "Madam Pomfreyová říkala, že si tu ještě den poleží a poté se už může vrátit zpátky do školy."
"Tak to je dobře."
"Už jste zjistili, jak Harryho k sobě dostal?" zeptal se po chvíli James.
"Ne. Snape říkal, že nikdo ze Smrtijedů ani neví, že tam Harry vůbec byl," na chvíli se odmlčel a pokračoval, "Ale ví, proč má ve vlasech ty oranžové proužky."
James se na Siriuse poprvé podíval a zeptal se: "Proč?"
"Řekl mi, že je to nejspíš tou Zmijozelovou mocí, protože i Voldemort měl kdysi taky takovéhle proužky ve vlasech, předtím než ztratil svou moc."
"Tak to je vážně skvělé," podotkl ironicky James a zadíval se opět na Harryho.
"Měl bys sis jít odpočinout."
"Já nemůžu, co když-"
"Jamesi, jako tvůj nejlepší kamarád a kmotr Harryho ti nařizuji, aby sis šel odpočinout. Já tu s ním zůstanu. Přece nechceš, aby tě Harry viděl v tomto stavu, až se vzbudí."
"Máš nejspíš pravdu," připustil James, "Ale jestli se vzbudí dřív než přijdu, tak mě okamžitě zavoláš," řekl a odešel.
Hodiny míjely a Harry stále neklidně spal. Neustále se mu totiž v hlavě omývalo všechno, co Voldemort řekl a nechtělo to přestat. Už bylo skoro ráno, když se konečně vzbudil. Otevřel oči, rukou nahmatal brýle na nočním stolku a posadil se. Rozhlédnul se a zjistil, že leží na ošetřovně a vedle jeho postele podřimuje James. Usmál se na něj. <i>Slibuji ti tati, že se budu snažit, aby se nestalo to, v co Voldemort doufá. I když musím připustit, že v něčem pravdu má, doopravdy mě Temná strana láká a líbí se mi má moc. Ale to, že mě láká neznamená, že se k ní přidám, i když právě na tohle Voldemort čeká. Trpělivě čeká.</i> Ušklíbl se. Vstal z postele a zamířil k umyvadlu, kde si omyl obličej a poté se podíval do zrcadla. <i>Co to mám s vlasy?</i> Překvapeně se díval na svůj odraz. <i>No, to vyřeším později. To teď není důležité.</i> Vrátil se zpátky ke své posteli a lehl si na ni. <i>Spíš budu muset vyřešit to, že Voldy má moc mě k sobě kdykoliv přenést a já mu v tom ještě nevědomky pomáhám. Ale sám to určitě nezvládnu. Kdo by mi mohl pomoct? Táta? Ne. Nechci mu říkat o ničem, co mi řekl Voldy. Nikomu z Fénixova řádu, to nechci říct.</i> Zamyslel se. <i>No jasně! Hermiona a Ron. Oni dva mi můžou pomoct a taky nikomu určitě neřeknou, co dělám. Ale má to háček. Budu jim muset říct, kdo jsem.</i> Zarazil se. <i>Proč jim vlastně tolik věřím? Vždyť se s nimi znám sotva měsíc.</i> Nechápal to. <i>Stejně jim to ale řeknu.</i> Usoudil. <i>Ale jak? To nebude, tak lehké.</i> Zamračil se a poté se podíval na tátu, který se právě zavrtěl a něco nesrozumitelně zamumlal. Harry se usmál a zavřel oči. Po pár minutách je ale otevřel, protože ho vyrušil zvuk otevírajících se dveří a kroky. Podíval se tím směrem a zjistil, že je to madam Pomfreyová a nese mu nějaký hnusně vypadající lektvar.
"Vy už jste vzhůru?" podivila se, "No, aspoň si už můžete sám vypít tenhle lektvar," podala mu ho.
"Vážně to musím vypít?" zamračil se a posadil se na posteli.
"Musíš," ozval se právě probuzený James, "pokud tu nechceš strávit i další den."
Harry se ušklíbl. <i>To vážně nechci.</i> Vzal si ho od ošetřovatelky a na jeden lok ho celý vypil.
"Fuj! Co to je?" zeptal se s nechutí.
"Lektvar, který vám má dodat sílu," odpověděla a vzala si od něj prázdnou skleničku, "Ještě než opustíte ošetřovnu, tak dostanete další," dodala a odešla.
"Vidím, že už ti je dobře, když remcáš," usmál se James, ale poté zvážněl, "Harry, jak tě k sobě dostal Voldemort? Tvoji přátelé mi říkali, že jsi neměl u sebe žádnou věc, která by tě dokázala přenést."
Harry se na něj podíval. <i>Sakryš! Nesmím mu říct, jak mě k sobě dostal. To by mě potom, pořád někdo hlídal na každém kroku.</i>
"Harry? Ty mi to nechceš říct?" zamračil se James.
"Ale chci, jen to mám všechno trochu zamlžené," rychle odpověděl, "Myslím, že potom, co se vrátila Hermiona zpátky do společenky a začali se s Ronem hádat, jsem uslyšel nějaké klepání na okno, podíval jsem se tam a uviděl jsem nějakou sovu s dopisem, přivázaným k nožce, a tak jsem vstal a otevřel jsem okno, abych si ho mohl vzít, ale když jsem se ho dotknul, tak mě to přeneslo k Voldemortovi," skončil a podíval se na tátu. James se chvíli na něj podezíravě díval, ale potom nejspíš usoudil, že by to mohla být pravda, a tak se na Harryho zamračil.
"A to tě nenapadlo, že to může být od Voldemorta? Že bys sis ten dopis neměl brát?" zvýšil hlas.
"Já…Myslel jsem si, že mi píše Sirius," odpověděl nervózně, "Nepočítal jsem s tím, že to Voldemort zkusí po druhé stejným způsobem."
"To jediné, tě omlouvá," na chvíli se odmlčel a poté pokračoval, "Co se dělo potom, co ses k němu dostal?"
"No, po chvilce jsem uviděl usmívajícího se Voldemorta, který mi začal něco říkat, ale už si nevzpomínám co. Jen vím, že potom, co skončil jsem na něj začal útočit. Což byla chyba, protože mě to úplně vyčerpalo a nemohl jsem se ani přemístit. Klesl jsem na zem a Voldemort mi opět začal něco říkat, ale já jsem ho nevnímal. Potom si už jen pamatuji, že jste se tam, tedy ty, Sirius a Brumbál nějak objevili a já jsem kolem vás vytvořil nějaký štít a přemístil na pozemky Bradavic."
"Vážně si nepamatuješ, co ti Voldemort říkal? Mohlo to být důležité," zeptal se po chvíli ticha James.
"Ne, ale myslím si, že zase omýval tu věc s tím, abych se k němu přidal."
"On to snad nikdy nevzdá," zakroutil hlavou James, "Ještě si lehni a odpočiň si, já musím jít za Brumbálem, ale poté se vrátím," vstal a zamířil ke dveřím ošetřovny, když už je chtěl otevřít, ještě se otočil zpátky na Harryho, "A nikam neodcházej, než se vrátím," upozornil ho, otevřel dveře a odešel.
Harry se za ním jen smutně podíval. <i>Měl jsem ti říct, co mi Voldemort řekl, ale prostě nemůžu. I když je to nesmírně důležité. A vím, že Godric Nebelvír se nejméně jednou obrátil v hrobě, tím jak lžu. Za normálních okolností bych ti řekl všechno, ale od té doby, co jsem se dozvěděl, kdo jsem a co musím udělat, už nic normálního není.</i> Vzdychnul, otočil se na bok a usnul.
"Myslíš si, že ti řekl všechno, co se stalo?" zeptal se Jamese Brumbál, když jemu a Siriusovi převyprávěl všechno, co mu Harry řekl.
"Rád bych řekl, že ano, ale myslím si, že ne. Harry si určitě pamatuje, co mu Voldemort řekl a myslím si, že to bylo něco, co Harryho velmi vyděsilo. Jen nevím proč mi to nechce říct."
"Možná, že ti nechce jenom přidělávat starosti," ozval se Sirius sedící hned vedle Jamese.
"Jaképak starosti," zakroutil hlavou James, "Od té doby, co je z něj Nebelvírův dědic se vším všudy a taky ten, který nás jediný může zbavit Voldemorta, už ho přestávám poznávat. Spíš bych řekl, že mi už nevěří."
"Ale Jamesi, tak to určitě není," chlácholil ho Sirius, "Harry si prostě nedokáže zvyknout, na ty všechny změny a tak dělá jen samé chyby. Určitě si myslí, že to musí všechno zvládnout sám a proto ti nechce nic říct."
"Myslíš?"
"Bože, Jamesi," usmál se Sirius, "Vždyť je to jasný. A netvař se pořád, jako by ti uletěly včely. Buď rád, že Harry je živý a zdravý."
"No jo, vždyť jsem," usmál se, "Ještě něco Brumbále? Nebo už můžu jít za Harrym?"
"Můžeš už jít," pokynul mu. James se postavil, přešel ke dveřím a potom odešel.
Byl už večer, když Harry opustil ošetřovnu a v doprovodu Jamese, šel na večeři. Cestou míjeli studenty, kteří se na Harryho dívali, jakoby byl z Marsu.
"Tati, proč se na mě, tak dívají? Už jsem si zvykl, že na mě pořád někdo civí, ale tohle?"
"No, možná kvůli těm tvým vlasům," usmál se James.
"Vlasům?" nechápal, "Ale vždyť já-" zarazil se, "Tati, proč v nich mám ty proužky?"
"Jak bych ti to jen řekl?" zamyslel se, "Prostě Sirius od Snapea zjistil, že to je nejspíš tím, že máš tu Zmijozelovu moc, protože i Voldemort takové vlasy měl, než jsi mu tu moc vzal."
"Tak to je teda super," ušklíbl se.
Když došli k Velké síni, tak mu James dal jeho hůlku a odešel pryč, protože potřeboval něco se Siriusem projednat. <i>Proč pořád říká něco? Protože je mu asi blbý říkat: "Promiň Harry, ale musím jít ještě se Siriusem projednat tvé činy."</i> Ušklíbl se a vstoupil do Velké síně. Vyhledal Rona a Hermionu a zamířil k nim.
"Ahoj, jak se máte?" zeptal se jich, když si sednul k nebelvírskému stolu. Oba dva na něj vyvalily oči.
"To myslíš vážně?" zeptal se nevěřícně Ron, "No, jak asi? Jak by ses měl ty, kdyby si zjistil, že zatímco se bavíš s Hermionou, tvůj kamarád někam zmizí a není k nalezení? Potom běžíš k jeho tátovi, aby si mu to řekl a tam zjistíš, že ho-"
"No jo, vím, že to byla hloupá otázka," uťal ho, protože si všimnul, že je poslouchá půlka studentů sedících u stolu.
"Mohl bys nám to aspoň vysvětlit?" zapojila se Hermiona.
"To víš, že jo. Ale ne tady," odpověděl a dal se do jídla. Když dojedl, zvednul se a pokynul Ronovi a Hermioně, ať jdou s ním. Vyšli ze Vstupní síně a Harry je vedl k bráně vedoucí ven na bradavické pozemky. U ní se zastavili a Harry mávnul rukou, aby se otevřela.
"Jak jsi to udělal?" valil oči Ron.
"To vám řeknu potom," odpověděl a prošel jí, následován Ronem a Hermionou. Když se ocitli venku, tak hned zamířil k Zapovězenému lesu.
"Tam doufám nejdeme?" ozvala se Hermiona.
"Ale jdem," usmál se Harry.
"Vždyť to je Zapovězený les! Víš, kolik tam žije nestvůr?" zeptal se Ron.
"Jestli chceš, tak se otoč a můžeš jít zpátky do hradu."
"Tak to ani náhodou, jdu s vámi."
Poté už ani jeden nepromluvil a Harry je vedl dál k Zapovězenému lesu. Vešli do něj a Harry je zavedl na svou oblíbenou mýtinu, kde si procvičoval svou moc, a sedl si na pařez.
"Kde to jsme?" zeptala se Hermiona.
"Na mýtině, kde si procvičuji své schopnosti nebo-li moc," usmál se.
"Jak to myslíš?" zeptal se tentokrát Ron.
"Já jsem totiž dědic Godrica Nebelvíra."
Oba dva na něj zírali s otevřenou pusou. První se vzpamatovala Hermiona.
"Myslela jsem si, že všichni potomci zakladatelů Bradavic jsou mrtví."
"Všichni ne," usmál se Harry, "Já a táta jsme Nebelvíra a Zmijozela je-"
"Snad ne Ty-víš-kdo?" skočil mu do řeči Ron.
"Přesně on," ušklíbl se Harry.
"To potom znamená, že on má taky nějakou moc, že?" zeptala se Hermiona.
"Má, ale jen poloviční," usmál se Harry, "Od té doby co…" a začal jim vyprávět většinu z toho, co mu řekl James na Grimmauldově náměstí a události posledních dní. Během jeho vyprávění ani jeden nepromluvil a čím se Harry dostával dál, tím na něj víc valily oči. Když skončil, tak se rozhostilo neúnosné ticho, které asi po deseti minutách prolomila Hermiona.
"Jestli to dobře chápu, tak jsi jediný, kdo ho může porazit, ale taky jediný, kdo může způsobit zkázu celého kouzelnického společenství, když se k němu přidá."
"Naprosto správně," pousmál se Harry a podíval se na Rona.
"Vždycky jsem si říkal, jaký máš nejspíš skvělý život, když tě všichni oslavují jako hrdinu, ale potom, co jsi nám řekl, tě vážně lituji. Ty jsi vlastně ani nevěděl, kdo jsi, dokud tě v den tvých narozenin nenavštívil Ty-víš-kdo a jeho Smrtijedi."
"Harry, proč jsi nám to všechno vůbec řekl?" zeptala se Hermiona.
"Protože k vám, ani nevím proč, cítím důvěru a taky vím, že nic z toho, co jste se dozvěděli, nikomu neřeknete. A taky proto bych vás rád požádal o vaši pomoc. Tátovi jsem totiž neřekl nic z toho, co mi řekl Voldemort a ani to, jak mě k sobě dostal."
"Ale, jak ti můžeme pomoct? Vždyť my jsme jenom, bez urážky Hermi, obyčejní kouzelníci," zapochyboval Ron.
"I v obyčejném, jak říkáš, kouzelníkovi je velký potenciál," usmál se, "A taky si nemyslím, že byla náhoda, že právě s vámi jsem se setkal. Náhody prostě neexistují."
Ron s Hermionou se na sebe podívali a přikývli.
"V čem potřebuješ pomoc?" zeptal se Ron.
"Musíme najít nebo vymyslet nějaké kouzlo, lektvar nebo cokoli, co by mi pomohlo, aby má Zmijozelova moc nepomáhala Voldemortovi, ať už jde o moje přemístění k němu či něco jiného."
"Tak Rone," usmála se Hermiona, "Myslím, že ode dneška budeš i v sobotu chodit do knihovny."
"Cože? To snad ne!" prohlásil a podíval se na Harryho, "Harry proč? Tak úspěšně jsem se tomu po celých šest let vyhýbal," zaúpěl, ale poté se rozesmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maggdinka maggdinka | Web | 16. ledna 2010 v 14:33 | Reagovat

Super :-) maličko mě Harry štve, že Jamesovi neříká všechno a je na něj svým zpúsobem hnusnej...ostatně jako skoro každý dítě že?
Jinak je to moc hezká kapitolka, konečně se pořádně skamarádil s Hermi a Ronem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama