4. kapitola - Pozorovatel

22. prosince 2006 v 19:55 | margelinazv |  blueberry_89
autorka: blueberry_89

Kapitola 4 - Pozorovatel
Byl pošmourný den, jeden z těch, o kterém nevíte, co od něj můžete čekat. Slunce jen zřídkakdy vykouklo zpoza mraků a nebylo ani nijak zvlášť teplo. Harry seděl na zahradní lavičce ukryté mezi hustými keři, chumlal se do huňaté deky, v ruce svíral sklenku s dýňovou šťávou a pozoroval trpaslíka, který se snažil utrhnout modrou rostlinku se stonkem příliš hrubým na to, aby se mu to mohlo podařit.
Oslava, mysli na oslavu… opakoval si Harry pořád dokola. Nevěděl, kde začít. Snažil se přemýšlet, co všechno by měl naplánovat a zařídit. Jenže pokaždé, když se dostal k jádru pudla, vskočil do jeho myšlenek Voldemort. Když se zmítal v neklidném spánku způsobeném Namarerlií, znovu slyšel jeho krutý, chladný smích, viděl oči, v nichž se zračí jen nenávist a smrt, téměř cítil, jak mu na těle vyskakuje husí kůže…
"No konečně jsem tě našel!"
"Ahoj dědo," pozdravil příchozího Harry.
"Nevím, jak to děláš, ale umíš se perfektně schovat. Byl bys dobrým… jak se to řekne… detektivem," mrkl děda na svého vnuka. Ten se jen pousmál, hned mu ale zase klesly koutky. "Co se děje?"
"Totiž, snažím se naplánovat tu oslavu, ale…"
"Rozumím, v téhle době není lehké zabývat se něčím, co by mělo být zábavné."
"Tak nějak," povzdechl si Harry.
Chvíli jen mlčky seděli. Trpaslíka mezitím napadlo, že by stonek modré kytky mohl překousnout, což se mu také povedlo. Radostně s ní běžel ke své noře, v půlce cesty ale zakopl, přeletěl vzduchem a dopadl přesně Harrymu k nohám.
"Mám to zařídit nebo to můžu nechat na tobě, Harry?" zeptal se ho děda. Harry se jen ušklíbl, popadl stále ležícího trpaslíka za nohu, roztočil ho nad hlavou a vší silou jej mrštil daleko za plot.
"To bychom měli!" řekl děda.
"Kdyby všechno bylo tak jednoduché…"
"Víš Harry, vlastně tě neznám. Když jsem tě naposledy viděl, nosil jsi ještě plenky. Ale nepřipadá mi, že bys byl takový smutný a zadumaný pořád. Určitě nejsi samotář. V Bradavicích máš jistě spoustu přátel, nemám pravdu?"
"To je právě ono. Mám kamarády! Ale mám je příliš rád…"
"Příliš rád? Co to je za nesmysl?"
"Mám je příliš rád na to, abych je nechal zabít," odpověděl Harry. Měl oči sklopené na zem a sklenička v ruce se mu nebezpečně roztřásla.
"Harry, co to povídáš?! Proč by měli umírat?"
"Jsem nebezpečný… I pro vás. Vlastně bych tu vůbec neměl zůstávat." Při těch slovech se zadíval dědovi do očí. Uviděl v nich záblesky obav, ale také nebojácnost. "Neřekl jsem vám, jaký je cíl mé cesty. Nevíte, jaký mám úkol… poslání." Vstal, přešel ke stromu s velkými bílými květy a opřel se o něj. "Jsem šťastný, že jsem vás našel, ale na druhou stranu se tím všechno komplikuje - zase!" Bouchl pěstí do kmene a ten ho na oplátku šlehl větvičkou do ramene. "Au!" vyjekl Harry, držel se na místě úderu a ukřivděně se díval do koruny stromu, který teď radostně třásl svými lístky, až jich pár spadalo na neudržovaný trávník.
"Harry netvrdím, že jsi měl snadný život," řekl děda. "Rozhodně si také nemyslím, že je tvé poslání nedůležité a rovněž nemůžu souhlasit s tím, že jsme dnes ve větším nebezpečí, než kdokoliv jiný. Ale věř mi, že každá situace má hned několik východisek. Jde jen o to, které se ti podaří naleznout."
Harry nevěděl proč, ale dědovy planoucí oči mu něčím připomínaly ty Brumbálovy. Namísto blankytně modré měly sice zelenou barvu a také se neukrývaly za půlměsícovými brýlemi. Přesto v nich bylo něco známého, blízkého. Jejich hloubka prozrazovala rozsáhlé vědomosti a také zkušenosti, jež získával jistě celý svůj život.
"Asi máš pravdu, dědo," souhlasil najednou Harry. Nebyl už roztěkaný. Naopak přesně věděl, co by měl udělat. "Jdu napsat svým kamarádům. V pátek bude oslava!"
Ahoj Rone,
Zdravím Tě ze zapadákova jménem Godrikův důl. Možná se trochu divíš, jak jsem se sem dostal, ale nerad bych to rozebíral touhle formou. Každopádně bych Vás všechny (tím myslím Tebe, Hermionu, Ginny, Freda, George, Charlieho, Billa, Fleur a Tvé rodiče) chtěl pozvat na (první a možná taky poslední) oslavu svých narozenin! Budu se na Vás těšit tento pátek po poledni.
Harry
PS: S dárky si nelamte hlavu, hlavně přijeďte!
Pro jistotu napsal ještě samostatnou pozvánku pro Hermionu, kdyby byla mimo kouzelnický svět, taky pro Billa a Fleur, to kdyby náhodou protáhli svou svatební cestu a v neposlední řadě si pojistil účast Ginny, aby měl jistotu, že opravdu přijede.
"Hedviko!" zavolal Harry ven z okna. Jeho bílá sova se totiž právě chystala vznést do vzduchu. "Mám pro tebe práci. Uděláš si malý výlet, ano? Tohle odneseš Ronovi, Hermioně, Ginny a Billovi, rozumíš?" Sova jen tiše houkla, jemně klovla Harryho do prstu na znamení, že chápe pokyny a v okamžiku, kdy jí přivázal k noze poslední vzkaz, vyletěla otevřeným oknem ven do šeřícího se dne.
Harry za ní vyhlédl. Proletěla nad oním barevným domem, malou chvíli ještě byla vidět, pak ale zmizela za lesem.
"Harry, večeře!" ozvalo se kdesi z útrob domu.
"Jasně, už běžím…" Naposledy ještě vyhlédl ven, když vtom upoutaly jeho pozornost dlouhé špinavě blonďaté vlasy a ruka, zahrnující závěs u okna v barevném domě. Ale už toho mám dost! Jako když střelí, vyletěl Harry ze svého pokoje, při probíhání dlouhou úzkou chodbou málem shodil starožitný věšák. Nakonec se prohnal kolem kuchyně, kde už poklidně večeřeli jeho prarodiče.
"To je dost. Pojď, budeš to mít stud…" nestačila doříct babička. "Kam to pádíš?"
Harry běžel dál, nedbaje babiččiných připomínek o tom, že mu zchladne večeře. Musím konečně zjistit, kdo mě to pozoruje… A proč! Zabouchl za sebou dveře od domu, až se zatřásla jejich skleněná výplň. Hnal se po nepříliš udržované venkovské cestě, už byl skoro u vstupní branky, když si všimnul velkého plakátu na čelní stěně barevného domu. Stálo na něm: " JINOTAJ, časopis, jako žádný jiný!" Pod nápisem, který hrál taktéž všemi barvami, na Harryho pomrkávala fotka mladé čarodějky s krepatými hnědými vlasy. Na sobě měla tmavě zelený hábit se zlatě vyšitým spárem na prsou a v ruce třímala koště. Pod fotkou se skvěl další nápis: "Chytačka Holyheadských Harpií Glynnis Griffithsová má poměr s náčelníkem vodních lidí!"
Plakát Harryho natolik zaujal, že na chvíli zapomněl, co že to chtěl udělat. Jak vůbec někdo dokáže přijít na takovou stupiditu? Ještě chvíli zíral na barevný titulek, pak se však vzpamatoval, starou rezavou brankou prošel do zahrady a po štěrkové pěšině se pomalu přibližoval k domovním dveřím. Ve chvíli, kdy se prsty jeho levé ruky dotýkaly zvonku, v pravé ruce křečovitě svíral svou hůlku. "Crrr!"
"Dobrý den, přejete si?" uvítal ho vysoký muž v hnědém obleku s proužkem. Vypadal bohatě a znuděně. V koutku úst mu vykukovala fajfka a pod paží přidržoval Denního věštce. Harry si na chvíli pomyslel, proč by si takový zámožný chlapík potřeboval vylepšovat svůj rozpočet tím, že si polepí barák reklamou na pochybný plátek.
"Jo, to si teda přeju! Abyste mě přestali šmírovat!" vyjel Harry na toho zbohatlíka. Beztak si to zaslouží!
"Promiňte, ale to musí být nějaký omyl. Vážně nemám nejmenší ponětí o tom, kdo a odkud jste a taky mě nenapadá jediný důvod, proč bych se měl obtěžovat tím, že bych vás sledoval," zcela klidně mu odpověděl hubeňour. "Takže pokud nemáte nic lepšího na práci, než zcela neopodstatněně obviňovat lidi z voyaerství, rád bych se zase vrátil ke svým povinnostem, když dovolíte…"
"Číst noviny je hezká povinnost, že, pane," konstatoval s lehkou ironií v hlase Harry. Vypadalo to, že znuděného chlápka to nijak nevyvedlo z míry, a tak pokračoval: "Víte, vážně neobviňuji vás, už kvůli tomu, že naposledy se spolu se závěsem zahoupal i pramen dlouhých vlasů. A ty, se vší úctou, nemohly být vaše."
"Mladíku, netuším, o co vám jde. Jediné, co pro vás mohu udělat, je že zavolám svou dceru, abyste mohl identifikovat ten cop, ano?" Sofistikovaně pozvedl obočí a zadíval se na Harryho. Hned na to se zamračil: "Neviděli jsme se už někdy?"
"Totiž…" Co říct? Ach jo…
"Ale to se mi asi jen zdá. Při své profesi se setkávám se spoustou lidí, to bude tím," vysvětlil si kravaťák všechno sám.
"Tati, kdo to je?" ozval se lehce zastřený hlas. O chvíli později se ve dveřích objevila dívka, kterou Harry dobře znal. A určitě to byly její vlasy, které se komíhaly u okna. V pohledu měla neustálé překvapení a kolem krku jí visel kožený pásek od kalhot.
"Ahoj Harry! Jak se ti tady líbí?" zeptala se, jako by bylo normální, že se jen tak zčistajasna objeví u jejích dveří.
"Já… No - Lenko! Hmm, to je vážně překvapení!" Teď už mu bylo všechno jasné: barva domu, obrovská reklama na JINOTAJ, dokonce i ten mrtvý pes do toho všeho zapadal.
"Zdržíš se tady dlouho?" zeptala se znovu naprosto přirozeně Lenka a lehce se u toho pousmála.
"Hmm, ne… Teda, jako teď? Tady u vás? No ne, já…" koktal. Ještě se nestačil vzpamatovat. "Bydlím hned vedle… Hmm, když budeš chtít, klidně se stav… Nashle!" otočil se na podpatku a rychlým krokem mířil zpět na prašnou cestu. Když za sebou zavíral branku, ještě křikl: "A už mě prosím tě nesleduj!"
"Můžeš mi prosím říct, kam jsi to zmizel?" zeptal se děda, když si Harry ještě celý překvapený sedl ke stolu. Na něm ležely dva poloprázdné talíře.
"Nikam…" Lenka Láskorádová? V Godrikově dole? Jeho mozek to odmítal pochopit, nedokázal tuto informaci zařadit do složky skutečné.
"Aha, tak nikam. To je fajn, že ses zmínil," pokrčil děda rameny.
"Harry, nemyslím si, že by ses měl po Godrikově dole procházet sám. Přece jen to tady neznáš…" pronesla starostlivě babička.
"Jo, máš pravdu, už to neudělám…" odpověděl Harry pořád nepřítomně. "Hmm, v tom barevném domě bydlí moje spolužačka, Lenka Láskorádová."
"To je sice fajn, žes tu našel kamarádku, ale proč jsi ji chtěl navštívit tak na honem? Taky jsi nám to mohl říct," řekla babička trochu vyčítavě.
"Já nevěděl, že tu bydlí… Až do dneška," obhajoval se Harry. "Chtěl jsem jen zjistit, kdo mě to pořád pozoruje z toho zarostlého okna."
"A proč si nám to neřekl? Mohli jsme tam zajít s tebou, pomoct ti to vyřešit."
"Hmm, díky… Ale jsem zvyklý řešit všechno sám - vždycky jsem musel," povzdechnul si Harry. "Zbyla ještě nějaká ta večeře?" usmál se na babičku.
"Přesně jako tvůj otec…" Poodešla ke sporáku, naložila Harrymu porci bramborové kaše a na volné místo na talíři položila dvě velké kotlety. "Dobrou chuť!" popřála mu a Harry se s chutí pustil do jídla.
Když na talíři zbývalo poslední sousto, položil Harry otázku jen tak do prostoru: "Napadlo mě, jestli byste mi zítra nemohli ukázat ten náš starý dům."
Děda zvedl oči od rozečtených novin a babička na chvíli přestala štrikovat. "Myslím, že mohli," odpověděl po chvíli děda.
"Tak děkuju. A to jídlo bylo vynikající," pochválil babičku. "Půjdu už spát. Dobrou…" S posledním slovem vstal ze židle, zasunul ji zpět pod stůl a odešel do svého pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fleur fleur | 4. února 2007 v 21:42 | Reagovat

další kapitolku prosím prosím

2 pasu pasu | 23. února 2007 v 12:12 | Reagovat

bude další kapitolka?

3 Sherina Sherina | Web | 26. února 2007 v 21:19 | Reagovat

vážně by se hodila další kapitolka

4 Alča Alča | 14. března 2007 v 15:11 | Reagovat

Super povídka ale kdy bude další kapča???

5 margelinazv margelinazv | 15. března 2007 v 22:47 | Reagovat

A víš, že by mě to taky zajímalo? No, nevím, ale určitě ji k tomu dokopu, protože její talent by se neměl nechat takto chátrat. :)

6 aenda aenda | E-mail | Web | 3. dubna 2007 v 20:49 | Reagovat

Je to super ale chtělo by to novou kapču

7 Ewelin Ewelin | Web | 22. srpna 2007 v 10:55 | Reagovat

prosím novou kapitolku , upřímě doufám ze v ty povidce pokracujes...

8 Nozdormu Nozdormu | 22. srpna 2007 v 22:04 | Reagovat

nechci neic řikat ale je to něaj rozepsany nechce tu nahodou někdo něco napsat protože je to dobrý

9 Janinka Janinka | 12. února 2008 v 22:25 | Reagovat

Ou, tak to už asi nikdo nedopíše, co?:((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama