25. kapitola - Lekce a myslánka (3. část)

23. prosince 2006 v 10:52 | margelinazv |  Harry James Potter a James Potter
"Harry!" usmála se Ginny, když ho uviděla, spolu s Jamesem, vejít, "kde jsi byl celou noc? Ron nám řekl, že jsi nespal ve své posteli," zeptala se ho, jakmile si k ní a Ronovi s Hermionou, přisedl.
"Voldemort mi opět vlezl do hlavy a táta mě zanesl na ošetřovnu," řekl jakoby nic a zakousl se do toastu.
"Cože?" vykřikli všichni tři najednou, až se po nich někteří studenti otočili.
James, sedící za profesorským stolem, jen zakroutil hlavou.
"Řeknu vám to po snídani," oznámil jim Harry.
"Tak to teda budeš muset," upozornila ho Hermiona.
Harry ji jedl pomalu, protože se mu do toho vůbec nechtělo a snažil se ignorovat jejich nedočkavé pohledy, ale moc se mu to nedařilo, a tak po chvíli skončili v jedné z nepoužívaných učeben.
"Tak začni," pobídl ho Ron.
Harry si povzdychl, sednul si na katedru a převyprávěl jim celou jeho noční můru i návštěvu u Snapea. Ginny, Hermiona a Ron ho se zatajeným dechem poslouchali a stále nevěřícně třeštili oči. Když Harry skončil, Ginny ho políbila a objala.
"Rozhodl jsi se správně, že jsi hned zašel za Snapem, i když z toho moc nadšená nejsem," prohlásila Hermiona.
"Já taky ne," souhlasil s ní Harry, "víte, co mi to dalo práce zůstat v jeho přítomnosti klidný?" usmál se.
"To věřím," zazubil se Ron.
"Co vlastně na ni tvůj táta říkal?" zeptala se Ginny.
"Nic, jenom mě objal," odpověděl jí.
"Když jsme u tvého táty," usmála se Hermiona, "pamatuješ si na tu členku Řádu, co jsi zachránil v Coventry?"
"Jo, proč?" zeptal se jí po chvíli vzpomínání.
"No, jmenuje se Sam a tvůj táta se jí velmi líbí," usmála se.
"Co?" zeptal se Harry překvapeně, "vážně?"
"Jo," potvrdil mu Ron, "měl jsi vidět, jak byla šťastná, že James žije."
"Měl tvůj táta potom, co no-" začala Ginny.
"Myslíš potom, co zemřela mamka, jestli měl nějakou další ženu?" zeptal se, Ginny přikývla, "co já vím, tak ne," odpověděl, ale poté se zarazil, "snad si nechcete hrát na dohazovače?" zeptal se nevěřícně.
"Já ne," zakroutil Ron hlavou, "to Hermiona."
Harry se rozesmál.
"A víš, Hermi, že to není až zase tak špatný nápad?" prohlásil s úsměvem, "už velmi dlouho se staral jen o mě a kašlal na svůj osobní život. Myslím, že by se to mělo už konečně změnit," šibalsky se usmál.
"Jdu do toho s vámi," zazubila se Ginny.
"Tak já taky," pokýval Ron hlavou, "přece nebudu trhat partu," prohlásil s úsměvem.
"Měli bychom už jít," ozvala se po chvíli Ginny a seskočila z lavice, "nebo nestihneme první hodinu."
"Já nás tam přenesu," usmál se, "samozřejmě, že před dveře učebny," dodal, když se na něj Hermiona varovně podívala.
"Uvidíme se na obědě," řekla Ginny, políbila ho a vzápětí ji Harry přenesl.
"Tak teď my," zazubil se.
"Konečně," vydechl slastně Ron, když se před ním objevil stůl plný lahůdek, "to je na dnešku jediná pozitivní věc. Oběd," zazubil se.
Harry se rozesmál a objal Ginny.
"Co se mu stalo?" zeptala se.
"Uprostřed Lektvarů mu vybouchl kotlík a Snape mu napařil na zítřek trest," vysvětlila jí Hermiona s úsměvem.
"Proč až na zítřek?" podivila se.
"Dnes jdeme totiž na poradu Řádu, kde musím všem říct, co všechno jsem jako Voldemortův syn učinil," pokýval hlavou, "to bude ale představení měnících se výrazů," ušklíbl se.
"S tím nic nenaděláš, Harry," pousmála se Ginny.
"Já vím," ušklíbl se a dal se raději do jídla, protože ho kolem nich začalo Ronovým přičiněním ubývat.
"Měli bychom zajít do knihovny," připomněla jim Hermiona, "pořád se zabýváme jen Řádem a Vy-víte-kým a škola nám přitom utíká pod rukama."
"Máš pravdu," souhlasil s ní Harry.
"Už i ty?" zaúpěl Ron.
"Ano, už i já," zazubil se.
"Je mi vážně líto, že nemůžu jít s vámi," zasmála se Ginny, "mám ještě totiž Přeměňování."
"To je škoda," zesmutněl Harry.
"Mělo mi být jasné, že budeš mít hned vedlejší úmysly," usmál se Ron.
"No co?" zazubil se, "jsem prostě zamilovaný do té nejkrásnější čarodějky pod sluncem," prohlásil Harry.
Ginny ho vzápětí políbila.
"Ahoj, Pottere," ozvalo se za nimi.
Harry se zarazil, odtrhl se od Ginny a zadíval se na něj. ,i>Já se ho snad nikdy nezbavím.</i>
"Malfoyi, co kdyby sis našel temný kout a tam pošel?" navrhl mu s úsměvem, "víš, kolika lidem, v čele se mnou, by to udělalo radost?"
"Měl jsi možnost mě zabít, když jsi byl u Pána zla," připomněl mu, "tvá chyba, že jsi to neudělal."
Harry se na něj překvapeně podíval.
"Nějak ti narostl hřebínek, nemyslíš?" podotkl.
"Já jsem ho měl vždycky, jen ty sis toho nevšiml," ušklíbl se.
"A kdy jsem si toho měl jako všimnout?" zasmál se, "tak mi už konečně řekni, co mi vyřizuje, ať už tě mám z krku."
"Nic," usmál se.
"Nic?" vykřikl Harry, "tak proč mě otravuješ?"
"Jen jsem si říkal, že jsem tě už dlouho neviděl v akci," usmál se, "pověz mi, Darku," ušklíbl se, "jak se ti daří se takto ovládat? Ty, Zmijozel, a sedíš po boku krvezrádce a mudlovské šmejdky, čekal bych, že už je dávno umučíš k smrti, ale stále žijí," pokýval nevěřícně hlavou.
"Malfoyi," snažil se Harry krotit svůj vztek, "laskavě odejdi, nebo za sebe neručím," varoval ho.
"Víš, že bych rád viděl, jak za sebe neručíš? Umíš tak krásně zabíjet," zasnil se, "tvou rukou bych zemřel rád. Byla by to totiž ruka budoucího Pána zla," prohlásil s úsměvem.
To Harryho úplně dorazilo. Chytl Malfoye za hábit a přemístil se spolu s ním na zasněžené bradavické pozemky.
"Chce, abys mě provokoval, že?" zeptal se naštvaně a vytvořil v ruce ohnivou kouli.
"Ne, chce aby ses ty sám prozradil, že jsi dědic," řekl mu pravdu, "a tím, že jsi mě přemístil před zraky všech studentů a profesorů, sis pěkně zavařil. Profesoři vědí, kdo jsi, ale studenti?" usmál se samolibě.
"Ty jeden aristokratický blbečku!" vykřikl Harry a dal mu pěstí do nosu, až Malfoy spadl do sněhu. Vzápětí se otočil a šel zpátky do hradu.
Jakmile dorazil do Vstupní síně, přiběhli k němu Ginny, Ron a Hermiona.
"Doufám, že jsi mu nic neudělal!" okřikla ho Hermiona.
"Jenom jsem mu dal pěstí do nosu," ušklíbl se, "teď se asi všichni dozví, kdo jsem, že?"
"Nedozví," ujistil ho Ron, "profesor Potter použil na studenty hromadné kouzlo, které jim tvé přemístění vymazalo z paměti."
"Tak to je dobře," usmál se.
"Je, ale tvůj táta je naštvaný," upozornila ho Ginny.
"To je jeho permanentní stav," usmál se, "půjdeme teda do té knihovny?" zeptal se jich.
"Jo, půjdeme," odpověděla mu Hermiona.
"Tak ahoj, zlato," usmál se a políbil Ginny, "přijď potom za námi," zavolal za ní ještě, než zmizela v chodbě.
"Mě to už nebaví," zaúpěl Ron po půlhodině strávené sezením nad knihami.
"Jistě, že tě to nebaví, když celou dobu zíráš na jednu stránku!" napomenula ho Hermiona.
"Ale Hermi," usmál se, "nechtěli byste si zahrát třeba kouzelnické šachy?"
Harry se rozesmál, když uviděl, jak ho Hermiona přetáhla knihou do Přeměňování. Jestli se ti dva vezmou, tak to bude dvojka k popukání. Zakroutil hlavou a vrátil se zpátky k Lektvarům.
"Tak, jak vám to jde?" objevila se po půlhodině Ginny a sedla si Harrymu na klín.
"Dobře, až nato, že Ron schytal od Hermiony knihou," zazubil se Harry.
"A rozsvítilo se mu aspoň?" rozesmála se.
"Hele, nechte si to!" okřikl ji Ron, což Ginny ještě víc rozesmálo.
Vzápětí přiběhla madam Pinceová a vykázala je z knihovny, protože jsou moc hluční.
"Teď si můžeme jít zahrát ty šachy!" zajásal Ron a uhnul před Hermioniným pohlavkem.
I když zpočátku všichni čtyři hleděli ve společenské místnosti Nebelvíru do učebnic, tak stejně je po hodině Ron přemluvil, ať si s ním zahrají aspoň malou partii Řachavého Petra. Nakonec to skončilo tak, že už se k učení zpátky nevrátili.
Bylo sedm hodin, když kráčeli do Vstupní síně na večeři, po které se měli přemístit na Ústředí.
"Rone, jak vůbec dopadl zápas se Zmijozelem?" napadlo Harryho.
"Vyhráli," usmál se.
"Ty se tomu směješ?" divil se Harry, "vždyť to je hrůza!"
"My jsme s ním ale nehráli," zazubil se.
"Hermi, můžeš mi prosím tě říct, co tím myslí?" otočil se na ni.
"Ron byl totiž za profesorkou McGonagallovou, jestli by nešlo zařídit, aby se Zmijozelem hrál někdo jiný a ona-"
"Mi vyhověla," zazubil se Ron, "místo nás hrál Mrzimor a náš zápas byl přesunut na únor."
"Ale jaktože to udělala?"
"Řekl jí, že nám chybí chytač a že bychom nového do týdne nestačili zacvičit," odpověděla mu Ginny.
"Aha," pronesl smutně, "omlouvám se vám."
"To je dobrý," mávl rukou, "hlavně, že jsi zpátky!"
Jakmile do ní vešli, tak Ron nasadil blažený výraz a zamířil ke stolu.
"Jako malé dítě," zakroutila Hermiona hlavou a následovala ho.
Po snězení večere Harry vzhlédl k profesorskému stolu a kývl na Jamese. Poté vstali a zamířili do Vstupní síně.
"Ahoj, tati," pozdravil ho, když k nim dorazil.
"Zdravím vás," usmál se, "raději se přemístíme až v Prasinkách. Nechci totiž riskovat, že budu muset použít to kouzlo dvakrát," podíval se na Harryho.
"Promiň tati, slibuji, že se v Bradavicích pokusím nepřemisťovat," omluvil se mu.
James se na něj podíval. <i>To ti tak věřím.</i>
"Tak pojďme," pokynul jim James a otevřel bránu, "Lumos," řekl a hůlka se poté rozsvítila.
Harry, Ron a Hermiona udělali to samé.
"Tati?" ozval se Harry během cesty, "budeš mě zase učit kouzla dědiců?"
"Pokud budeš chtít," usmál se.
"Chci," zazubil se a vrátil se zpátky k Ginny.
"Harry, přemístíš nás do Siriusova domu?" zeptal se ho James, když se octili na okraji Prasinek.
"Jo, klidně," usmál se a mávl rukou.
Objevili se v Harryho pokoji na Grimmauldově náměstí dvanáct, odkud sešli dolů do přízemí. Už ze schodů slyšeli vzrušené hlasy, očekávající Harryho příchod. Všichni už vstoupili do obývacího pokoje, který jejich příchodem rázem ztichl, jen Harry stál před dveřmi. <i>Mám poslední možnost se otočit a zmizet.</i> Napadlo ho. <i>Nemůžu to tátovi udělat.</i> Ozvalo se jeho svědomí.
"Tak jdeme na to," pousmál se a vstoupil.
<i> Moc děkuji Mission beta-read. :) </i>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maggdinka maggdinka | Web | 17. ledna 2010 v 13:14 | Reagovat

Moc hezké, nechápu proč se Voldy furt snaží naivka :-) moc se těším na to jak se  ostatní budou tvářit na to, až jim Harry poví, co všechno u Voldyho dělal. Je to moc hezká, poutavá a zajímavá povídka...úplně mě pohltila a nemůžu se od ní odtrhnout :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama