19. kapitola - Druhá šance (1. část)

23. prosince 2006 v 10:14 | margelinazv |  Harry James Potter a James Potter
19. kapitola - Druhá šance
James se prudce nadechl a začal se dezorientovaně rozhlížet kolem sebe.
"To není možné!" hlesl Sirius nevěřícně.
"Siriusi?" zeptal se chraplavě a přimhouřil oči, aby ho lépe viděl, neboť neměl nasazené brýle.
"Jo, jsem to já," potvrdil vykuleně a podal mu je.
"Jak to," polknul, "jak to, že nejsem mrtvý?"
"Byl jsi mrtvý, teda ještě před chvílí, než se tu objevilo nějaké bílé světlo a oživilo tě," potřásl Sirius hlavou a dal mu napít.
"Bílé světlo?" zeptal se ho poté překvapeně.
"Jo, ozářilo celý pokoj a potom jsem uslyšel tvé nadechnutí."
"To byl určitě Harry!" usmál se, "určitě si potom na všechno vzpomněl! Kde je?"
"No tak kde je?" naléhal James, když se Sirius neměl k odpovědi.
"On to být nemohl," oznámil mu ztěžka, "potom co tě zabil, se jenom šťastně usmíval a Voldemort byl na vrcholu blaha. Přikázal Smrtijedům, že pro dnešek toho bylo dost a spolu s nimi se přemístil, ale Harry tam ještě zůstal, aby mi oznámil, že další jsem na řadě já. Snažil jsem se ho ještě přesvědčit, ale jen se na mě pohrdlivě podíval a přemístil se pryč," dořekl a podíval se na až moc rozhodně vypadajícího Jamese.
"Siriusi, je mi jedno, co budu muset udělat a jak dlouho to bude trvat, ale prostě ho získám zpátky! Nedovolím, aby s ním zůstal! Raději ho uvidím někde zavřeného, než po Voldemortově boku! A nemíním to vzdát, když jsem teď dostal, ani nevím jak, druhou šanci! Vždyť on je to jediné na čem mi záleží! A začnu s tím teď hned!" prohlásil a snažil se postavit, ale nepodařilo se mu to, a tak se jen bolestně svezl zpátky do postele.
"Nezačneš s tím teď hned!" upozornil ho Sirius s úsměvem, "ale začneme!" oznámil a pomohl mu posadit se.
"To po tobě nemůžu chtít," zakroutil hlavou.
"Ale můžeš. Harry je přece můj kmotřenec a já ho taky nechci vidět ve Voldemortových pařátech," řekl rozhodně. "Tak co máš v plánu?" zazubil se.
Harry se vzápětí s trhnutím probudil. Vstal a přemístil se do koupelny, kde pustil kohoutek umyvadla a dal si hlavu pod studený proud vody, protože ho velmi začala bolet hlava. <i>Co to bylo za chlapa a proč jsem mu říkal tati?</i> Nechápal to. <i>Ten sen byl tak neskutečně živý!</i> Připustil. <i>Jako bych to skutečně někdy zažil!</i> Zvedl hlavu a díval se do zrcadla, zatímco si utíral obličej ručníkem. <i>Co to se mnou sakra je? Cítím najednou, že mi něco strašně chybí! Ale co? Možná, že to nějak souvisí s tím chlápkem ze snu.</i> Pokýval hlavou. <i>Ale taky v tom může být i něco víc. A co to s tím kmotříčkem?</i> Chytil se za hlavu. <i>Jau! Proč mě tak bolí?</i> Zamyslel se. <i>Nejspíš to bude tím vínem. Kvůli němu se mi taky nejspíš zdál takový divný sen.</i> Usoudil a přemístil se zpátky do postele. <i>Jo, to bude určitě tím.</i> Potvrdil si a zavřel oči. Po chvíli je ale opět otevřel, protože se mu nedařilo znovu usnout, a tak vstal, přešel k oknu a zadíval se na noční oblohu, která byla celá poseta hvězdami, nad nimiž vládnul měsíc v úplňku. Podíval se na něj a vzápětí se mu před očima začal objevovat obraz rudovlasé dívky s čokoládovýma očima, jak se na něj vesele usmívá. Harry zamrkal a obraz se rozplynul. <i>Co to bylo za holku? A proč mám pocit, že je pro mě velmi důležitá?</i> Nechápal to. <i>Vždyť to není normální! Nejdřív ten sen a teď tohle!</i>
"Co to má všechno znamenat!" vykřikl zmateně a posadil se na postel. <i>Potřebuji se něčeho napít!</i> Zamyslel se a v ruce se mu objevila láhev. Podíval se na etiketu a zarazil se. <i>Tullamore Dew? Vždyť to je irská whisky! Proč zrovna tohle?</i> Byl čím dál tím víc zmatenější. I přesto ji ale otevřel a napil se. Hned poté se cítil mnohém lépe, a tak si znovu lokl. Po půl hodině strávené jen upíjením z láhve a zírám na noční oblohu, se malátně zvedl. <i>Půjdu se podívat do přijímačky!</i> Napadlo ho najednou a s úsměvem se vydal, držíce v jedné ruce láhev, pomalými kroky k dveřím vedoucích ven z obývacího pokoje. Otevřel je a vydal se směrem, kde se domníval, že je "přijímací sál". Kvůli tomu, že se ale do něj vždycky přemisťoval, tak zabočil doleva místo doprava. Po chvíli se ocitl u dveří, které byly navlas stejné jako ty od přijímacího sálu, a tak si ani neuvědomil, že je úplně někde jinde. Mávl volnou rukou, ale dveře se neotevřely. <i>No, tak to zkusím jinak.</i> Usmál se a vylovil hůlku z hábitu, zamířil na ně a vyslovil kouzlo. <i>Zase nic.</i> Pokýval hlavou. <i>Co takhle…?</i> Ďábelsky se usmál a napil se z láhve. Poodstoupil až ke stěně a zadíval se na dveře, které vzápětí začaly hořet.
"Měl jsem si vzít něco na opékání," vybreptnul a rozesmál se.
Za chvíli přestaly hořet a zbyla z nich jen hromádka popela. Podíval se na ni a uchechtnul se. <i>Otec asi nebude moc rád!</i> Obešel ji a vstoupil dovnitř.
"Tak tohle není přijímačka," usmál se a začal se rozhlížet. Na zemi ležel zelený koberec a stěny byly pokryty honosně vypadajícími obrazy, na kterých byli vyobrazeni černokněžníci, kteří Harryho upřeně pozorovali. Přešel vrávoravě k tomu největšímu naproti němu.
"Na zdraví!" zvolal vzápětí a napil se.
"Co si to dovoluješ ty jeden spratku!!!" vykřikl černokněžník.
"Být tebou, tak mírním slova, jestli teda nechceš shořet jako ty dveře," usmál se vražedně.
"Jak se opovažuješ mi vyhrožovat!!! Víš, kdo já jsem?" zeptal se ho naštvaně.
"Že by mluvící obraz?" zeptal se posměšně a znovu se napil.
Ostatní černokněžníci na obrazech sledovali, jak se ten, u kterého stál Harry, naštvaně nadechl.
"Takovouhle neúctu jsem v životě nezažil!!! Počkej, až můj dědic zjistí, že jsi se opovážil vstoupit do této komnaty!!!"
"Vy… vy jste Salazar Zmijozel?" vyhrkl překvapeně.
"Ano!!!" křikl na něj.
"A sakra," uniklo Harrymu a chystal se rychle přemístit zpátky do pokoje, ale zarazil ho mrazivý hlas.
"To ať tě ani nenapadne!!!" ozvalo se za ním.
Harry se zděšeně otočil a pohled mu padl na naštvaného Voldemorta.
"Otče, já jsem-" začal Harry naprosto vystřízlivělý.
"Cože?" ozval se šokovaný Salazar, "tohle že je můj dědic? Ten, co zabil Nebelvíra?"
"Ano," potvrdil mu Voldemort a poté se obrátil na Harryho a začal si ho prohlížet. S každou sekundou byl víc a víc naštvanější.
"Promiň mi otče," poklekl před ním.
"Postav se!!!" zakřičel, "Zmijozel se nikdy před nikým neklaní a ani se neomlouvá!!!"
Harry okamžitě vstal, podíval se mu do očí a čekal co přijde.
Voldemort na něj zamířil hůlkou a vyslovil kletbu, která ho odhodila o několik metrů dál, až narazil do zdi, kde ho nějaká síla zvedla a přikovala čelem ke zdi.
"Za porušení mého zákazu o vycházení v noci!"
Vzápětí ucítil přes celá záda ohnivý bič. Chtělo se mu křičet, ale jeho zmijozelská hrdost mu to nedovolila.
"Za potulování se hradem polonahý!"
Další rána.
"Za zničení starodávných dveří!"
A další rána.
"Za pití mudlovské whisky!!!"
Harry se tak tak držel, aby nevykřiknul, když dostal další.
"Za neúctu k největšímu černokněžníkovi všech dob!!!" zahřměl Voldemort a rána, která přišla, byla ze všech nejsilnější a Harry ucítil, jak mu stékají z ran pramínky krve. Vzápětí okovy povolily a on se svezl na zem. Hned se ale rychle postavil, i když ho to velmi bolelo, a podíval se Voldemortovi hrdě do očí.
"Díky, otče," usmál se a vrávoravě k němu došel.
"Teď si jdi lehnout," přikázal mu, "zítra tě očekávám na snídani," dodal ještě.
Harry kývnul a vzápětí se přemístil.
"Spokojen?" otočil se Voldemort na Salazara.
"Ano," usmál se, "nemůžu uvěřit, že právě on patří do Nebelvírova rodu," zakroutil hlavou, "i Godric řval jak smyslu zbavený, když jsem ho zasáhnul ohnivým bičem a to bylo jen třikrát," ušklíbl se, "jak jsi říkal, je to pravý Zmijozel!"
Voldemort se jen usmál a odešel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama