17. kapitla - Dark

23. prosince 2006 v 10:09 | margelinazv |  Harry James Potter a James Potter
17. kapitola - Dark
Harryho probudily sluneční paprsky pronikající z velkého okna napravo od postele, a tak vstal a zamířil do koupelny. Stoupl si pod sprchu a nechal na sebe stékat studenou vodu. <i>Víc jsem známý jako Dark? Ale proč? Asi pro své činy.</i> Potřásl hlavou. <i>Zlé činy. Určitě jsem ublížil mnoha lidem, a proto mě nejspíš ten Fénixův řád chytil.</i> Napadlo ho. <i>Otec mě chtěl od nich dostat a potom se nejspíš bojovalo, to by vysvětlilo ty ranky.</i> Zarazil se. <i>Tak proto jsem se probudil v posteli a ne na gauči, ta skřítka mě po tom ošetření tam přenesla.</i> Dovtípil se. <i>To je teď stejně jedno.</i> Pokýval hlavou. <i>Už cítím jen tu černou magii.</i> Zamračil se. <i>Zajímavé je, že si pamatuji, že jsem čaroděj z nějakého významného rodu a i to, že díky tomu mám určité schopnosti, ale to ostatní ne! Z jakého vlastně jsem? Určitě v něm jsou jen samí zlí čarodějové.</i> Usoudil. Zastavil vodu a obmotal si kolem pasu ručník. <i>Had?</i> Všimnul si znaku na něm. <i>Zmijozel.</i> Vzpomněl si najednou. <i>Jsem dědic Zmijozela.</i> Napadlo ho. Poté se zadíval na svůj odraz v zrcadle. <i>Jsem zlý dědic Salazara Zmijozela.</i> Usmál se. <i>Alespoň na něco jsem si vzpomněl.</i>
Nevěděl, že se mýlí. Ta kletba, kterou na něj poslal Voldemort, mu nejenže vymazala paměť, ale s pomocí Zmijozelovy moci mu ovlivňovala myšlenky. Harrymu samotnému se ale to pomyšlení, že patří do Zmijozelova rodu velmi líbilo a ve Voldemortově sídle se cítil uvolněně, takže si toho vůbec nevšimnul.
Po pár minutách vylezl z koupelny a zjistil, že na jednom z křesel leží čisté oblečení. Zamyslel se a už byl oblečený do černých kalhot, tmavě modrého trička a přes to měl černý hedvábný hábit se zlatým lemováním. Poté jeho pozornost upoutala knihovna, tak k ní zvědavě přešel a začal si prohlížet tituly knih. U jedné se zarazil, jmenovala se Nejúčinnější kletby černé magie, ale to ho příliš nezajímalo, spíš se zamyšleně díval na křestní jméno autora.
"James?" vyslovil nahlas a vzápětí ucítil mocný příval vzteku, ale i něco jiného.
"Pane?" ozvalo se najednou, až Harry zapomněl, že cítil i něco jiného než vztek.
Otočil se a spatřil skřítku s velkýma hlubokýma očima, které vypadaly velmi ustrašeně.
"Ano?"
"Pán vás volá k snídani," promluvila bojácně.
"A kde to je?" zeptal se Harry.
"Zavedu vás tam," odpověděla a poklonila se.
Harry vrátil knížku zpátky na své místo a následoval ji. Za pár minut došli před honosně vypadající dveře. Skřítka už chtěla zmizet, ale Harry ji zadržel.
"Jakpak se jmenuješ?"
"Lympha, pane," poklonila se a zmizela.
Harry vzápětí otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Ocitl se v honosně zařízené místnosti, kde uprostřed stál mahagonový stůl s židlemi.
"Dobré ráno, můj synu," pozdravil ho Voldemort s úsměvem a pokynul mu, ať si k němu přisedne.
"Dobré, otče," odvětil a sednul si po jeho pravici.
"Až se najíš, tak ti zodpovím všechny tvé otázky," oznámil mu a tlesknul.
Na stole se hned poté objevila spousta jídla a Harry se do něj s chutí pustil. Voldemort ho s ďábelskými jiskřičkami v očích pozoroval. Jakmile dojedli, tak se Harry na něj tázavě podíval.
"Můžeš se ptát," usmál se.
Voldemort si už dávno předtím připravil, co mu odpoví na jeho otázky, a tak byl absolutně klidný.
"Proč si na nic nevzpomínám kromě toho, že jsem čaroděj a mám určité rodové schopnosti?" zeptal se na otázku, která ho nejvíce zajímala.
"Takže jsi si už vzpomněl alespoň na to, že jsi dědic Salazara Zmijozela," podotknul potěšeně, jeho plán mu krásně vycházel. "To je důvod, proč si na nic nepamatuješ. Aby jsi mě správně pochopil, tak před více než půl rokem tě Fénixův řád chytil při jednom z útoků, který jsi vedl na mudlovská obydlí. Připravili na tebe velmi dokonalou léčku, protože už se nemohli dívat na to, jak masově vybíjíš mudly," usmál se, "a tak zavolali zpátky do Anglie Jamese Pottera, dědice Nebelvíra. My dědicové Zmijozela jsme si totiž dávno slíbili, že vyvraždíme všechny Nebelvíry, a toho právě Fénixův řád využil. Věděli, že jakmile ho uvidíš, tak se přestaneš o všechny zajímat a budeš ho chtít zabít. A to se taky stalo. Už jsi ho málem doopravdy dostal, když na tebe najednou zaútočil sám Brumbál omračujícím kouzlem. Poté tě drželi na svém ústředí, kde ti jak se domnívám, raději vymazali paměť," zamračil se, "začínal jsem být zoufalý, protože jsem nevěděl, kde se to jejich ústředí nachází. Až před týdnem mi svitla naděje, že tě osvobodím, dozvěděl jsem se totiž od svého špeha, že se tě chystají přemístit do Potterova domu v Irsku. A tak jsem naplánoval tu záchrannou akci, která se naštěstí povedla, ale neobešla se bez boje. Ty sám si byl celý včerejšek v bezvědomí, takže ty rány co jsi měl ti způsobili oni," dokončil a v duchu se radoval nad Harryho výrazem. Viděl, že mu úplně uvěřil.
"Otče, za to mi všichni zaplatí svou krví a nejen jejich!" vykřiknul nenávistně, "a slibuji ti, že Pottera tentokrát zabiji, ale ne rychle! Pěkně pomalu!"
Jeho oči mu plály vztekem. <i>Teď už vím, proč jsem se cítil tak naštvaně, když jsem viděl křestní jméno toho autora! A to jiné, co jsem cítil, to byla touha po pomstě!</i>
"Kdy na ně zaútočíme?" vyhrknul.
"Darku, musím tě zklamat, ale ještě dlouho potrvá než se dostaneš do stavu, abys mohl něco takového podnikat!" zchladil ho Voldemort.
Harry se na něj prudce otočil.
"Právě proto otče! Nebudou očekávat, že zaútočíme tak brzo!"
Voldemort se na něj obdivně podíval. <i>Zmijozel se vším všudy!</i>
"Tak dobře. Za týden, čili v úterý, zaútočíme na Příčnou ulici!" rozhodnul Voldemort a sledoval Harryho nadšení.
Během týdne Voldemort odpověděl Harrymu na všechny otázky a ten mu naprosto důvěřoval. Nic už mu nepřišlo divné a stále se u něj cítil lépe a lépe. Voldemort s úsměvem sledoval, jak se z něj stává z hodinu na hodinu víc Zmijozel. Už se mohl opět přemisťovat po celém Voldemortově sídle, a tak toho plně využíval. Nejvíce času trávil s Voldemortem, který ho učil kouzla Zmijozelových dědiců a ve svém pokoji, kde četl jenom knihy o černé magii. Jak tvrdil Voldemortovi, musí si co nejdříve vzpomenout na všechno, co zapomněl. Z Harryho Pottera, dědice Nebelvíra, v něm kromě jeho moci nic nezbylo. Nedokázal si na nikoho z dřívějška vzpomenout. Jamese Pottera bral jen jako budoucí oběť jím spáchané vraždy. I jeho oči se změnily, už totiž nepotřeboval brýle, a teď byly plné nenávisti a pomsty, jako Voldemortovy. Zmijozelova moc a Voldemortova kletba ně něj působily dokonale.
Konečně nastal očekávaný okamžik. Bylo osm hodin večer a Harry se přemístil přímo do přijímacího sálu. Voldemort stál opět v kruhu svých věrných a rozdával poslední rozkazy.
"Dobrý večer, otče," zazubil se, "půjdeme už?" ďábelsky se usmál.
"Jistě, čekali jsme jen na tebe," usmál se.
Smrtijedi ho se zaujetím pozorovali, zvláště jeden nemohl uvěřit svým očím. <i>Tohle prostě nemůže být syn toho arogantního Nebelvíra! Vždyť se chová jako druhý Pán zla!Říkal nám, že se Potter k němu přidal, ale tohle? Tak moc se změnit přece nemohl! Za tím bude něco víc!</i> Najednou si vzpomněl na radu Fénixova řádu.
*
Všichni členové seděli okolo stolu a mlčky čekali než Sirius přivede Jamese. Bylo to už pět dní, co byl Harry u Voldemorta, a James chodil stále jako tělo bez duše a hodně pil. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vpochodoval Sirius, následován Jamesem, který vypadal jako oživlá mrtvola. Sedli si na poslední dvě volné židle a zadívali se na Brumbála.
"Teď, když jsme už všichni," začal, "sdělím vám důvod, proč jsem tak narychlo svolal radu. Severus mi totiž před chvílí oznámil jednu velmi důležitou informaci týkající se Harryho."
James okamžitě ožil.
"Jakou?" vyhrknul.
"Severusi, zopakuj jim přesně to, co jsi mi řekl," pokynul mu Brumbál.
"Pán zla si nás nechal všechny zavolat a sdělil nám, že se Potter k němu rozhodnul přidat a-"
"To by nikdy neudělal!!!"
"Jamesi, prosím tě, sedni si," poručil mu Brumbál a poté se otočil na Snapea, "pokračuj."
"Jak už jsem řekl, Potter se k němu přidal a spolu s ním naplánoval útok na Příčnou. Přesný den nevím, ale myslím si, že to bude co nejdřív. Pán zla nám totiž ještě řekl, že je Potter celý nedočkavý se pomstít svému otci."
Jamesovi vhrkly slzy do očí, a tak rychle zamrkal. Sirius se na něj smutně podíval a vzpomněl si na svá vlastní až moc prorocká slova. <i>To jsi neměl dělat, Jamesi. Jednou se ti to vymstí.</i>
"Musíme ho dostat zpátky!" rozhodl se James.
"To mám také přesně v úmyslu," souhlasil s ním Brumbál, "nemůžeme ho s ním nechat. Jestli se totiž k němu doopravdy přidal, tak si myslím, že je to jenom kvůli tomu, aby tě naštval."
"A co když ne? Co když to udělal úplně dobrovolně bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů? Ta moc ho přece mohla ovlivnit, ne?" zeptal se Moody.
"I tak ho dostaneme zpátky!" ozval se Sirius.
Všichni členové souhlasně kývali hlavou, jen Snape si tím nebyl tak jistý.
*
"Všichni se teď přemístěte na Příčnou!" rozkázal jim, "já a můj syn tam dorazíme za chvíli."
Když už zmizel i poslední Smrtijed, tak se Voldemort otočil na Harryho.
"Co jsi mi chtěl, otče?" zeptal se zvědavě.
Voldemort vylovil z kapsy svého hábitu v kůži vázanou knihu se znakem hada.
"To je pro tebe," usmál se a podal mu ji.
"Díky!" zazubil se Harry a nechal ji přenést do svého pokoje.
"Teď už se konečně dočkáš své pomsty," usmál se Voldemort a spolu s Harrym se přemístil.
<i>Děkuji Mission za opravu. :)</i>
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adelhaida Adelhaida | 12. února 2008 v 17:47 | Reagovat

Páááááááni, tak to je naprosto boží, všechny čest autorovi, je to fakt supet!!!!

2 maggdinka maggdinka | Web | 16. ledna 2010 v 17:24 | Reagovat

Wow je to úžasné :-) tahle povídka je vážně moc super :-) pořád se tam něco děje a jde vidět že to máš promyšlené. Doufám, že Harry Jamesovi nic neudělá a že se z toho dostane a vzpomene si kdo vlastně je. Znovu dodávám - nádhera ;-)

3 Darky Darky | 10. února 2010 v 18:07 | Reagovat

Jaky darku todle je muj nick xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama